Čím je pro Vás letošní výstava výjimečná?

Mám za to, že je to poslední větší výstava, výstava většího rozměru. Jaká bude, tak to uvidím podle ohlasů lidí, kteří přijdou. Výjimečná možná proto, že vzniká po dělší době, ale zkrátka rád maluju a docela se na to těším. Na poslední výstavu před 5 lety přišlo hodně lidí a já se ujistil, že to není tak marné nebo špatné, a že výstava byla docela úspěšná. Připravuji opět především obrazy, protože se v nich dá vyjádřit hodně jak barvou, tak obsahem a formou. Ilustrace, je přeci jen vázaná formátem nebo tiskem, ale výstava bude zkrátka ukázka svobodnější tvorby.

Výstava se jmenuje Příběhy barev, jaké příběhy uvidíme?

Každý obraz má něco barevně, příběhově jiného a ani žánrově nebudou fádní, proto se dá výstava takto nazvat.

Návštěvníky určitě napadnou dvě otázky, jak dlouho se takový obraz maluje a kde berete inspiraci?

Určitě na to se lidé nejvíce ptají. Člověk v podstatě ani sám neví. Mám zkrátka potřebu malovat. Pro inspiraci mám určitý myšlenkový okruh, kterým se zabývám. Netvořím zcela podle skutečnosti, spíše mě něco napadne, a když to dozraje, tak se to snažím namalovat.

Vystavujete v Hlinsku, malujete v Hlinsku, jsou obrazy inspirované hlineckým prostředím?

Myslím si, že jsou obrazy inspirované hlavně mnou samotným. Dokonce řada lidí v okolí ani neví, že něco takového dělám.

Váš rukopis je většině obyvatel Hlinska v minulosti znám z transparentů, plakátů a z nápisů na budovách. Jak jste se k této práci dostal?

Tahle práce vlastně vznikla tak trochu ze zoufalství. Protože jsem žil v Hlinsku, tak jsem v té době neměl jinou příležitost, než že jsem nastoupil do podniku Elektro-Praga, do oddělení propagace, ale moc mě to nebavilo. Naopak rád jsem spolupracoval pro akce jako Výtvarné Hlinecko a dále pro městský úřad, kdy jsem například psal přání pro stovky dětí, které jsem přivítal do života při příležitosti vítání občánků. Maloval jsem jim motivy objevení se na světě.

Kteří obyvatelé Hlinska Vás inspirovali nebo byli důležití pro Vaši tvorbu?

Byli to jednak obyčejní lidé z okolí a potom pár těch, s kterými jsem si rozuměl jak přes malbu, tak přes literaturu nebo přes divadlo. Byl to rozhodně Stanislav Zedníček, kterého si velmi cením jako člověka a tvůrce, přes malbu zmíním i amatérské malíře jako Vojtěcha Kyncla, to byl hodný člověk, dobře maloval. Jezdil k němu Antonín Kouba, který ač řezník sbíral umění na vysoké úrovni. Vyšla mu knížka, kde je sbírka podchycena. Vlastnil díla jak malířská, tak sochařská. Měl dokonce studii ke Kleopatře od Jana Zrzavého a další. Korespondoval si například s Janem Bauchem. Opravdu to byl špičkový sběratel, zároveň sbíral řezby, plastiky a sklo z horských skláren. Většinou z vesnic Brádlo, Posekanec, Škrdlovice, Křižánky a většinou za hrnec sádla. Sbírka je aktuálně myslím v muzeu v Poličče. Hlinsko si toho tehdy nevážilo.

S panem Zedníčkem jste byl v kontaktu?

Stanislav Zedníček byl učitel, který začal učit v Hlinsku naprosto zdarma. Byl tu do roku 1945 a po válce odešel do Prahy. V Praze byl zaměstnaný v nakladatelství Československý spisovatel a pak se sem vrátil na období důchodu, obohacený o literární zkušenosti a zde psal opravdu krásné věci. Byl filosof a vzácný člověk, který v té době rozhodně neměl v Hlinsku pochopení. Znal se osobně s Holanem, s Hrubínem, znal se skutečně s vyjímečnými osobnostmi. Jeho velký vzor byl Bohuslav Rejnek, jak v malířství tak i v poezii. Jako jeho obdovivatel za ním chodil pěšky do Petrkova nebo až k Havlíčkovu Brodu. Z jeho tvorby vyšlo nakonec minimum z toho, co měl připravené k vydání. Psal Holanovskou, těžkou poezii. Člověk, když ho navštívil a on mu přečetl několik básní, tak měl pocit, že musí otevřít okno a vyskočit… Jak to bylo hluboké, ale bezvadné. Na doslech pramene, Větrné zátiší a Slyším tlukot svého srdce jsou tři jeho vydaná díla.

Nepodstatná část Vaší tvorby jsou a byly ilustrace. Kreslil jste náročná témata jako politicko-ekonomická, anebo naopak všední lidské situace z pohledu laskavého humoru a formou brilantní kresebné zkratky.

Ano, kreslil jsem nakonec přes 20 let do časopisu Mezinárodní politika, kde mě osobně nikdy neviděli, nikdy v životě jsem tam nebyl. Poslali mi obvykle obsah a název budoucího čísla nebo obecně téma jako třeba Rakousko. Takže jsem použil vše co jsem věděl o Rakousku a pro další informace jsem prostudoval encyklopedie. Musel jsem pochopit charakter země, kulturu, průmysl, zemědělství a podle toho jsem vymýšlel glosy a kresby. Chtěl jsem vždy, aby zároveň obstály sami o sobě. Aby měly více výkladů do různých čísel. Snažil jsem se je dělat nepoliticky, i když to byl politický časopis. Kombinaci s textem jsem viděl, až když časopis vyšel. Byla to téměř zázračná spolupráce. Paní redaktorka na to dodnes vzpomíná a já také, protože jsem se vždy nějak dobře trefil do toho, jak to mělo být.

Vytvořil jste počet tematických ilustrací například pro zahrádkáře nebo pro řemeslníky, jak jste pronikl do těchto oborů?

Zahrádkář rozhodně nejsem. Kytky mám rád, ale zahrádku bych měl jako džungli. Kytka kvete, zasadí se, roste, kvete, uvadá, no a zase zmrzne, přikryje ji sníh a tak jsem vycházel z koloběhu rostlin a lidí, ono to spolu souvisí. Přicházelo to samo.

Testoval jste si na někom své kreslené vtipy, třeba na rodinných příslušnících?

Ne, ani moc ne. Příliš je to vlastně nezajímalo, takže jsem je netestoval. Zkrátka jsem jich vždy vytvořil větší počet, jako třeba 5 kreseb k tématu. Redakce jsem neobjížděl. Znali mě osobně jen v magazínu Stadion, to byl ještě sportovním redaktorem Ota Pavel. Probíhalo to tak, že jsem vzal těch 5 kreseb, poslal jsem je do redakce a buď si je tam nechali nebo nenechali. Někdy vzali 2 nebo 3, někdy všechny. Kresby, které se vrátily jsem doplnil dalšími a posílal je dále znovu. Než jsem udělal podobné kolečko kolem redakcí, tak jsem dokresloval a dokresloval, no a to vydrželo hodně dlouho, vlastně 50 let.

Jaké byly honoráře za tyto kresby?

Největší honorář byl v časopise Mladý svět a to 200,- Kč za kresbu. Nejmenší honorář byl 70,- Kč v časopise Kino a film.

Jak jste se dostal ke kreslenému humoru a kdy jste začal kreslit?

Napadlo mě to, protože jsem cítil, že nemůžu jen malovat samé panely a říkal jsem si, že se nějak musím chytit i jinak. Začal jsem v roce 1965. K humoru jsem měl vždycky blízko. Asi ho mám zřejmě v sobě, když se člověk rozjede, tak je prý se mnou docela legrace, no uplně to neposoudím. A v roce 1965 jsem publikoval první kresby v Hospodářských novinách. Pak si mě všimli i jinde. Všechno probíhalo poštou, nikam jsem nejezdil.

Které spolupráce si z té doby nejvíce ceníte?

Možná nakonec spolupráce pro časopis Stadion. I když ke sportu mám vztah dost mizerný. Vím jen, že na hřiště patří meruna, puk na led. Paradoxně tím, že ke sportu nemám vlastně žádný vztah, o to byla práce zajímavější. V redakci Stadionu mě naopak přáli. Působil v ní náš největší znalec kresleného humoru Ivan Hanousek, který si mě oblíbil a zadával mi celé ilustrované sloupce. Spolupracovali jsme tak téměř 12 let. Další pěkná spolupráce byla pro Mladý svět s tehdejším výtvarným redaktorem Stanislavem Holým. Ten mi dpravidelně poskytoval prostor na celé zadní stránky. To bylo celkem 5 kreslených vtipů nejméně. Pak jsem tam kreslil pro redaktora Rudolfa Křestaňa ilustrace k jeho povídkám Uzel na životě, opět aniž bych je četl. Nejvíc jsem ale nakonec kreslil do již zmíněné Mezinárodní politiky pro paní redaktorku PhDr. Milenou Strejčkovou. Spolupráce s nimi trvala nakonec přes 20 let.

Sledoval jste tvorbu kolegů nebo příklady ze zahraničí?

To jsem sledoval. Nejraději jsem měl Ivana Steigera, který kreslil do Literárních novin. Já jsem tam tehdy také kreslil, dokonce v posledních Literárních novinách jsem měl dvě kresby. Dále jsem si cenil Holého, Bartáka, Slívy, Zábranského, kteří kreslili k zamyšlení. Nejvíc se mi líbil svým provedením Adolf Born, jeho kresby a ilustrace jsou všechny bezvadné. Adolf Born o mě například věděl, napsal mi dopis. Vědel jsem, že sbírá čepice a helmy. Poslal jsem mu řeznickou čepici a on mě poslal krásnou velkoformátovou litografii. Moc hezkou. Namaloval také mojí dceři věnování do památníku. Jeho kresba mi je hodně blízká. Ze zahraničí se mi rozhodně líbil Saul Steinberg, původem Rumun žijící v Americe. Měl krásnou kresbu, ale i obsah. Pak jsem sledoval italské karikaturisty a francouzskou ilustraci především prostřednictvím katalogů z výstav, kde jsem se účastnil a to jak v Itálii, tak ve Francii, Belgii, na několika místech v Německu, Japonsku a Kanadě. Ono tehdy nešlo někam vyjet, i když jsem dostával pozvánky. Hlavní zdroj informací tedy byly právě ony katalogy, v té době prováděné jako knižní publikace. Takže díky nim jsem měl docela dobrý přehled. Například kanadské katalogy byly formátu A3 s 200-300 stranami, kde byly kresby kreslířů téměř z celého světa.

Na závěr

Cestu k umění jsem si musel najít sám. Musel jsem si najít místo v oboru a objevit žánr, kterým by se mohl ubírat a který mě uspokojoval. Člověk musí vydržet, někdy být silný a hlava otevřená. Zvu všechny na výstavu, nebo jen na tyto stránky a děkuji, že můžeme společně sdílet myšlenky a vzájemné inspirace.